Zelená budoucnost měst

Postupné začleňování ekologického přístupu do architektury a úloha veřejné zeleně začaly narůstat spolu s potřebou celkového městského plánování ve druhé polovině 19. století, kdy také parky a zahrady přestaly být výsadou vyšších společenských vrstev. Lidé bydlící kvůli industrializaci ve stísněných podmínkách potřebovali přístup do veřejných parků a zeleně, která jim kromě místa k procházkám nabídla i psychickou úlevu. 

Dnešní městské parky už nejsou pouhým místem odpočinku a poklidných promenád. Jejich důležitou a nezbytnou součástí se stávají plochy pro aktivní rekreaci, sport, kulturu a herní činnosti. V duchu proměňujícího se životního stylu a mobility lidí se tak mění i přístup zahradně-krajinářské architektury k tvorbě městského prostředí.

Co rozhoduje o úspěšném řešení systému sídelní zeleně?

• vazba na urbanistickou koncepci územního plánu
• tzv. krajinný plán, který řeší celé správní území včetně jeho nezastavitelné části
• zpracovaný generel zeleně a plán jejího dalšího rozvoje
• dendrologický průzkum, průběžná analýza stavu zeleně a posouzení funkčního potenciálu stávajících ploch
• zpracovaný územní systém ekologické stability
• zachování historických a kulturních hodnot míst se zelení
• funkční zelená veřejná prostranství
• podpora vzniku větších i menších parkových a rekreačních ploch
• systém péče a údržby zeleně
• aktivní komunikace samosprávy s veřejností a její zapojení do plánovaných změn

Podle krajinářské architektky Catharine Ward Thompson, která současně působí jako ředitelka výzkumného centra OPENspace v Edinburghu, jsou pro nás parky přímo životně důležité. „Ve 20. století sice došlo k velkému posunu v medicíně, vynalezli jsme léky, máme vyspělé technologie, ale bohužel jsme zapomněli, že prostředí, v němž žijeme, je také faktor, který ovlivňuje naše zdraví: fyzické i psychické. Asi 27 % lidí dnes v Evropě trpí nějakou vážnější psychickou poruchou, což je velký problém. Zeleň je nedílnou součástí zdravého města a chceme-li z ní mít užitek, musíme ji mít poblíž. Proto stejně jako pohlížíme na dopravní infrastrukturu, musíme i o zeleni téměř doslova přemýšlet jako o síti, jež vede ke každým dveřím.“

Hlavním cílem koncepce zelené infrastruktury zaváděné v posledních letech v Evropě, je vytvořit komplexní systém slučující přírodní, užitkové a urbanistické krajinné struktury v provázaný celek, který přispívá k zachování biologické rozmanitosti a dalších environmentálních faktorů, přičemž společnosti poskytuje cenově příznivé a udržitelné služby. Podpora principů zelené infrastruktury přináší plné využití přírodního potenciálu a rovněž napomáhá zmírňovat nepříznivé dopady změn klimatu. Koncept zelené infrastruktury ukazuje, že stejně důležitá jako funkční dopravní síť je pro město soustava parků, uličních stromořadí, vodních toků a městské zeleně.

Tvůrci Manuálu tvorby veřejných prostranství hl. m. Prahy doporučují, aby se při návrhu nového parku i při úpravách stávajících ploch zeleně zohledňovaly jak urbanistické, tak krajinné souvislosti. Jejich vyhodnocení a zohlednění by mělo být specifickou odpovědností právě krajinářského architekta, který by na každém takovém projektu měl optimálně spolupracovat.

V  širších souvislostech se pak v rozhovoru pro earch.cz zamýšlí nad úlohou veřejné zeleně Adrian Benepe, dlouholetý ředitel Oddělení parků města New York a host festivalu reSITE 2013: „Parky jsou důležitými nástroji pro ekonomický vývoj měst. Mnoho z nich už přišlo na to, že pro úspěch je nutno investovat do parkové infrastruktury. Budoucnost této planety je ve městech a města musí být zelená. Musí dávat kyslík a ochlazovat, takže budoucnost měst jednoznačně znamená mít krásné a velké parky.“

Zdroj: https://www.promenypromesta.cz