Roman Haken: Ne o všem se musí rozhodovat na centrální úrovni

„Komunitně vedený místní rozvoj (CLLD) považuji za jednu z nejlepších metod, kterou jsem měl možnost kdy vidět. Kromě toho, že přispívá ke zlepšení kvality života prostřednictvím menších projektů, učí lidi spolupracovat a vytvářet dlouhodobé vazby mezi místním obyvatelstvem,“ říká o novince kohezní politiky 2014+ Roman Haken z Evropského hospodářského a sociálního výboru (EHSV).

• Kromě toho, že jste ředitelem Centra pro komunitní práci střední Morava (CpKP), působíte v Radě vlády pro nestátní neziskové organizace a v jejím Výboru pro  Evropskou unii, jste také v Bruselu členem Evropského hospodářského a sociálního výboru (EHSV), který je poradním orgánem EU. Protínají se v něčem Vaše profese? 

Ano, samozřejmě, jde především o zkušenosti, které si z jedné práce přenáším do druhé. V CpKP jsem získal vědomosti o tom, jak funguje neziskový sektor, což zúročuji spolu se zkušenostmi z Rady vlády v EHSV. A platí to i naopak, ve výboru jde především o evropskou dimenzi a také o srovnání praxe kolegyň a kolegů z jiných členských zemí Evropské unie. 

• Čemu se v EHSV nyní věnujete?

Momentálně se věnuji programu LEADER, komunitně vedenému místnímu rozvoji (CommunityLed Local Development; CLLD), problematice partnerství v rámci programování evropských fondů a rozvoji a posilování neziskového sektoru ve spojení se sociálním podnikáním. V neposlední řadě se také orientuji na země západního Balkánu a zajímám se i o  Východní partnerství. Dalším mým okruhem je problematika životního prostředí a udržitelného rozvoje. 

• V EHSV působíte již od roku 2006, takže můžete práci unijních institucí posuzovat zblízka a také srovnávat, zda prochází nějakou proměnou. Všiml jste si za dobu svého působení v Bruselu nějakých změn?

Ano, musím říct, že mám vyloženě dobrý pocit z Evropské komise. V poslední době přichází s velmi zajímavými návrhy a na to, že se jedná o byrokratickou instituci, je neuvěřitelně progresivní. Sám pro sebe si to vysvětluji i tím, že do ní nastoupila mladší generace lidí.  

Naopak v Radě vidím stálou opozici , kdy členské státy odmítají i smysluplné návrhy.  Zajímalo by mne, zda jsou takto konzervativní pouze z podstaty, anebo je to tím, že mají obavy ze změn, které by mohly narušit jejich zvyklosti. Mezi ty zvyklosti řadím bohužel  i netransparentnost a korupci, které se dějí všude v Evropě a mají společný jmenovatel. Tím je nekontrolovatelná moc administrativy a politiků ze strany občanů, hlavně na národní úrovni. Nezazlívám to tedy v žádném případě Evropské unii, ale politickému systému jednotlivých států, který historicky nenastavil nějaký rozumný kontrolní mechanismus proti zneužívání veřejné moci. 

• Věnujme se nyní rozvoji regionů a především pak politice soudržnosti, kterou v příštím období, tedy po roce 2013, čekají velké změny. Její podstatou již nemá být pouhé smazávání socioekonomických rozdílů mezi evropskými regiony, ale i podpora evropské konkurenceschopnosti, zaměstnanosti a vůbec hospodářského růstu. Jak tuto změnu vnímáte?

Na tuto otázku není snadné odpovědět. Málokdo totiž o sobě může prohlásit, že je tak dobrým prognostikem, že dokáže podle několika ukazatelů, které se pochopitelně v čase mění, posoudit, zda ten který krok byl správným či špatným směrem.  

Vezměme si příklady z historie. Byla tu města, která v době, kdy se budovala železnice, ji uvítala, ale známe také města, která ji odmítla. Projevilo se to na jejich rozvoji? Ano. Projevilo se to na jednu stranu výrazně pozitivně, a na stranu druhou výrazně negativně? Ne. Města získala pouze novou dimenzi. Kdo železnici zavedl, pravděpodobně postavil i velké továrny, zařídil si zásobování, dojížděla k němu pracovní síla, takže mohl vybudovat velká sídliště apod. Kdo železnici odmítl, pocítil to sice na své dostupnosti, ale na stranu druhou díky tomuto rozhodnutí zůstala zachována architektura, více se investovalo do veřejných prostranství atd.  

Nerad bych se tedy dopustil nějakého soudu, když to v tento moment nedokážu odhadnout. Jsem nicméně přesvědčen, že každý krok, který uděláte, někam směřuje a v konečném důsledku může dopadnout tak i tak. 

• Dobře, ale nějak se na připravované změny v kohezní politice po roce 2013 dívat musíte…

Chápu je spíše jako reakci na aktuální stav nebo pokus něco vylepšit, což má samozřejmě svou logiku. Jak to dopadne, se ale teprve uvidí. Co bych rozhodně považoval za pozitivní posun, aby zástupci České republiky při jednáních v rámci EU byli ochotni skrze naše národní zájmy vidět také Evropskou unii jako celek. Díky dlouholetému konstantnímu kritickému postoji, zaštítěnému z Hradu, jsme si vysloužili image „vychytralé horákyně“, která ráda bere, a nerada se dělí.  

• Spatřujete v připravovaných změnách nějakou konkrétní novinku, která by mohla mít na příští vývoj, třeba i konkrétně v České republice, velký vliv?

Za velkou výzvu považuji, a podotýkám, že bez EU bychom se k tomu nikdy nedostali, právě i jeden z klíčových prvků kohezní politiky 2014+, kterým je již zmiňovaný CLLD. Pro čtenáře, kteří nevědí, o co se jedná, hned vysvětlím. Komunitně vedený místní rozvoj je celý postaven na podpoře projektů, které jsou určeny na zlepšení místních životních podmínek pro místní obyvatele. Na základě  lokální strategie rozvoje tak o nasměrování veřejných financí rozhodují  obyvatelé obce či města a instituce. 

• V čem spatřujete výhodu takových projektů?

Líbí se mi, že tato novinka, kterou představila Evropská komise, počítá s tím, že ne všechno se musí nutně rozhodovat na centrální úrovni a politicky, ale že se o určitém objemu peněz bude rozhodovat na místní úrovni místními obyvateli. 

Jedná se tak o motivující a transparentní nástroj, který respektuje zásadu subsidiarity (rozhodování na co nejnižší možné úrovni), a má také silný protikorupční a antiklientelistický efekt. 

• Jak se k této novince staví členské státy?

To je přesně to, o čem jsem mluvil v úvodu rozhovoru. Některé členské státy se proti tomuto návrhu Komise otevřeně postavily. Vysvětluji si to tím, že jednoduše nechtějí měnit zaběhnutá pravidla. Obávají se totiž, že by se,změnila do budoucna jejich možnost politicky ovlivňovat finanční toky. 

• Čím se tento nástroj liší od klasických dotací ze strukturálních fondů?

Jedná se také o dotace ze strukturálních fondů, avšak až po roce 2013. Zjednodušeně řečeno, jde o jakýsi upgrade stávajícího programu LEADER, ale rád bych zdůraznil, že velmi zásadní. Nemluvíme tu totiž pouze o venkovských oblastech, kterých se LEADER týká, ale díky CLLD je možno pokrýt celou Českou republiku prostřednictvím tzv. místních partnerství.  

• Jak to bude celé fungovat? 

Zaprvé musí vzniknout místní partnerství, které bude proporcionálně složeno ze zástupců místní správy, ekonomického sektoru, sociálních partnerů a nevládních organizací. Toto partnerství následně vypracuje místní rozvojovou strategii, která zmapuje nedostatky území, čímž poukáže na oblasti, kde je potřeba i pobídky z veřejného rozpočtu pro realizaci místních projektů. V metodice se navíc počítá s tím, že na tvorbě této strategie se bude podílet i komunita, tj. místní občané. Není to tedy o tom, že by ji vypracovalo třicet partnerů, ale strategie musí projít veřejným připomínkováním apod. Je tak zaručeno, že místní lidé se přímo podílejí na zhmotnění své vize, která zlepší kvalitu jejich života. 

• Dobře, nyní máme za splnění veškerých nutných podmínek vypracované místní strategie, které poukáží na problematické oblasti, kam by měla směřovat podpora. Co se bude dít dál?

Strategie se odešle do výběrového řízení, a pokud je kvalitní, tak se na ni alokují (vyčlení) prostředky, které jsou postupně uvolňovány na realizaci jednotlivých projektů. Tím, že jsou alokovány na národní úrovni, lze vyloučit, že by je někdo dostal takříkajíc na ruku a mohl s nimi zmizet. Kontrolu má na starosti také stát, čímž je zabezpečeno, že prostředky jsou státem garantovány a dozorovány mezi evropskou a místní úrovní.  

• Jaké projekty jsou podporovány?

Tento program, metoda CLLD, neslouží k tomu, aby se z něj financovaly kilometry dálnic, ale aby se zlepšila kvalita života místních obyvatel, a to prostřednictvím spíše menších projektů. V rámci tohoto modelu se přerozdělují statisíce až jednotky milionů korun.  

Chtěl bych říci, že to opravdu považuji za jednu z nejlepších metod, kterou jsem měl možnost kdy vidět. Kromě toho, že přispívá ke zlepšení kvality života prostřednictvím menších projektů, učí lidi spolupracovat a vytvářet dlouhodobé vazby mezi místním obyvatelstvem. Zasypává rovněž příkopy mezi veřejnou správou a občany. 

Podle všeho se tato metoda nelíbí pouze mně. Mám totiž informace o tom, že jedním z velkých propagátorů  přístupu CLLD je i současný předseda Evropské komise José Manuel Barroso.  

• Často jste v průběhu rozhovoru skloňoval slovo partnerství – ve smyslu politického partnerství. Co si může čtenář pod tímto pojmem představit?

Partnerství chápu jako snahu postavit dlouhodobý vztah na bázi vzájemné důvěry a vzájemně výhodné spolupráce. Funguje to tedy obdobně jako v rodině, vztazích apod. Partnerství je tedy hodnotný vztah, kdy k němu všechny strany rozumně přistupují a vědí, kdo je partnerem a kdo ne. Podobné je to i v případě partnerství ve veřejné politice. Je to způsob společného hledání cesty rozvoje společnosti – pokud se budeme bavit o kohezní politice, tak cesty rozumného využívání svěřených finančních veřejných zdrojů.  

V žádném případě se ale nejedná o partnerství vládních a opozičních stran – což už jsem také slyšel jako výklad partnerství od jednoho českého europoslance, ale subjektů, které lze nějak definovat a pojmenovat a které hrají ve společnosti nějakou roli. Tyto subjekty mají na konkrétní problematiku subjektivní pohledy, které se od sebe logicky liší. Pokud ale budou spolupracovat, zajistí se, že se podpoří skutečně ty nejpotřebnější aktivity a spokojeni budou takříkajíc všichni. 

• Jak toto partnerství funguje v České republice?

V České republice bohužel bývá praxí, že v rámci partnerství dominuje jedna složka, kterou je státní správa – z 50 účastníků je třeba 40 státních úředníků. Nabízí se proto otázka, je tohle pořád ještě partnerství? 

Postavení partnerů by se samozřejmě dalo vyřešit tím, že by každý z účastníků obdržel v hlasování právo veta. V okamžiku, kdy bude jeden zástupce například neziskových organizací nebo akademických institucí nesouhlasit a návrh vetuje, ostatní k němu budou přistupovat úplně jinak, než kdyby toto právo neměl.  

• Setkal jste s něčím podobným i v případě jednání o budoucím nastavení kohezní politiky v České republice po roce 2013?

Odpovím asi takto. Podmínka uzavřít partnerství při jednáních přišla z Evropské komise. Před rokem 1989 tady nikdo netušil, co to znamená, a na partnerské bázi, formou otevřeného procesu, se tu neprojednávalo vůbec nic. Přístup se začal brát vážně až při přípravě zkráceného programového období 2004–2006. Problém ale podle mě spočívá v tom, že ještě dnes ani na evropské úrovni není jasně řečeno, zda se jedná o doporučenou, či vyžadovanou metodu. 

Rozdíl v obou přístupech je na první pohled jasný a já se ho pokusím demonstrovat na příkladech. Představte si situaci, že jste kuřačka a lékař vám sdělí, že byste měla přestat kouřit, protože v opačném případě to s vámi špatně dopadne. Vy se jeho doporučením odmítnete řídit a zemřete na rakovinu plic. Doktor vám sice doporučil, abyste přestala kouřit, vy jste ale vlastní volbou neposlechla. Jiná situace je třeba u soudu, kde je vám soudcem uložen trest zůstat 30 dní v domácím vězení. Pokud přesto opustíte domácnost, můžete počítat s mnohem přísnějším trestem a pravděpodobností, že skončíte v běžné věznici. 

Partnerství je tedy ve většině států, a o České republice to platí zrovna tak, bráno jako doporučení, a proto je prováděno pouze formálně.  

Pravdou ale je, že díky přípravě budoucího programového období 2014–2020 k jedné podstatné změně došlo. Evropská komise žádá, aby bylo partnerství zakotveno i v Dohodě o partnerství, kterou uzavírají národní státy s Bruselem. Bohužel i přesto k tomu státy přistupují pouze formálně, i když musím přiznat, že v případě České republiky se situace za posledního půl roku zlepšila. 

• V čem se přístup státu změnil?

K jednání o budoucím období, konkrétně pak k připomínkování dokumentů, byl přizván v roce 2013 i neziskový sektor. 

Rád bych ale opět zdůraznil, že si nejsem jist, zda nešlo pouze o formalitut a nikoliv o vůli k opravdové spolupráci a k otevřenému způsobu komunikace. Nechť každý čtenář posoudí sám, zda je to partnerství, když v jeden moment má připomínkovat 150stránkový dokument státní úředník, který je placený ze státního rozpočtu, sedí v kanceláři vlastněné státem, má k dispozici státem koupený počítač vybavený státem koupeným softwarem atd. a pracuje na tom v rámci své pracovní doby, a jeho partner (třeba z neziskového sektoru), který tyto podmínky nemá a i tak se od něj očekává, že mimo svou pracovní dobu si tento dokument nastuduje. Musí to udělat po nocích nebo o víkendech a ještě má třeba jen  den nebo dva na podání připomínek Opravdu si myslíte, že v takových podmínkách bude schopen předložit kvalitní a relevantní připomínky? 

Rád bych v této souvislosti upozornil na to, že na budování kapacit partnerství byly již v roce 2007 vyčleněny všem dostupné zdroje v rámci fondů EU, ale v České republice nebyly takto využity. 

• Česká republika počítá v příštím období s výrazně jednodušší implementační strukturou. Nejviditelnější změnou má být nižší počet operačních programů, ale počítá se i s elektronizací, centralizací auditů apod. Na co by se podle Vás nemělo zapomenout? 

Nemělo by se určitě zapomenout na to, že takový záměr máme, a že ho opravdu provedeme. Všem by to usnadnilo život. Kromě toho někdy naše vnitřní koloběhy administrativy bývají ještě rigidnější než požadované výkaznictví EU. Proto předpokládám, že státní služba má dostatek odbornosti a posbíraných zkušeností za 10 let, aby zvládla zjednodušit život konečným příjemcům, na nichž leží tíha realizace vybraných projektů. Smyslem dotací je přece zvýšení kvality života obyvatel, a ne navýšení byrokracie. 

Uvítal bych kromě uvedeného i důraz na větší spolupráci mezi jednotlivými žadateli, aby mohli předkládat společný projekt (takzvané integrované projekty). Každý z nich by v něm měl vytýčenou roli, aby bylo jasné, kdo je finálním příjemcem a kdo co bude zabezpečovat.  

Pokud bych to vzal z pohledu neziskového sektoru, tak jsem přesvědčen, že neziskové organizace by mnohdy raději fungovaly formou dodavatele služeb nebo partnera s finanční účastí ve společném projektu s obcí, městem nebo krajem. Pro neziskové organizace bývá totiž velmi náročně vypořádat se se složitou administrativou evropských fondů a často také narážejí na problém spojený s nemožností předfinancování projektu z vlastních zdrojů. Taková forma spolupráce by jim určitě v mnohém usnadnila život, a umožnila jim přitom poskytovat veřejně prospěšné služby našim občanům.

Rozhovor připravila Lucie Bednárová.

Zdroj: https://www.euractiv.cz